V listopadu 2023 jsme na silnici vinoucí se do oblasti Horní Svanetie nalezli tříčlennou psí rodinku. Zastavili jsme, abychom jim nasypali nějaké granule. Taková situace je velmi běžná, protože tahle turisty hojně využívaná silnice je doslova lemovaná množstvím psích tuláků, kteří doufají, že někdo zastaví a dá jim něco k jídlu. Jenže tady bylo evidentně něco hodně špatně.
Psí táta, kříženec huskyho, měl vážně poraněnou nohu. Packa byla hodně nateklá a zbavená vší srsti. Nad horním drápkem se po celém obvodu táhla úzká rána se zaschlou krví. Vypadalo to, jako by ji vrazil do nějaké pasti, nebo se mu někde zaklínila a on ji vší silou vypáčil. Nohu vůbec nepoužíval a strašlivě díky tomu kulhal. Tlapka také už docela páchla, takže rána byla evidentně zanícená, a tak hrozilo, že by bez veterinární pomoci mohlo kvůli infekci dojít k úmrtí.
Spolu s ním tam bylo několikaměsíční štěně a starší fenka, podle nalitých cecíků evidentně jeho maminka. Spojili jsme se s Mariam ze Zero Strays Georgia a domluvili se s ní, že zraněného tuláka přivezemek psí pěstounce Larisse, aby dostal potřebnou veterinární péči, bez které by pravděpodobně nepřežil. Když jsme ji popsali situaci, tedy že jsou tady spolu s ním i dvě fenky, řekla ať je vezmeme spolu s ním, že jim alespoň zařídí kastraci a pak je vypustí do ulic Zugdidi, kde budou mít mnohem větší šanci na nalezení přístřeší a potravy. Nakonec ale zůstaly v pěstounské péči i ony. Kříženec huskyho dostal jméno Avalon, psí máma Fifi a šťendo Fly.
Na Fifi a Fly se brzy usmálo štěstí a našly svoje nové rodiny v České republice a v Německu. Ale Avalon, tenhle věčně hravý a veselý hafan, zůstával i po více jak roce v dočasce. Natočili jsme o něm krátké video, takový adopční medailonek, aby lidi viděli, jak skvělého psa by mohli doma mít a kolik radosti umí rozdat. A k naší ohromné radosti se nám ozvala Michaela z Plzně, že by mu ráda dala domov.
Propojili jsme se skrze videohovor, abychom vysvětlili, co všechno taková adopce obnáší, jak dlouho to bude trvat a zároveň mohli odpovědět na všechny otázky. Vše bylo jasné, a tak se zahájil proces adopce. Nutno říct, že to je jedna z těch úplně nejhezčích součástí naší práce.
Po vyřešení všech formalit se brzy našel i dobrovolník, který bývalého Avalona, dnes Spencera, jak ho pojmenovala jeho nová rodina, doprovodil na jeho letu do Evropy (psi totiž nemohou cestovat letadlem sami). Vyzvedli jsme ho na letišti ve Varšavě a vydali se na další dlouhou cestu domů.
A pak přišlo setkání s jeho novými páníčky. Těžko říct, kdo byl víc dojatý. Pokaždé, když se nám podaří najít domov v Česku pro nějakého psího tuláka, je to pro nás něco speciálního. Navíc Spencerova cesta byla od začátku svázána s tou naší a jsme tak strašně vděční, že se našel někdo, kdo mu dá všechnu lásku světa.
Dívám se pohovku, kde spokojeně pochrupuje jeden z nejlepších psích parťáků, kterého jsem kdy měla a přemýšlím, jak tenhle povaleč přežil sám několik let v tvrdé přírodě Gruzie. K té posteli ušel dlouhou a bolavou cestu…
Se synem rádi navštěvujeme ne úplně vyhledávaná turistická místa a v loňském roce padla volba právě na Gruzii. Tahle země nás šokovala nejen svou krásou, ale hlavně zoufalou situací psích tuláků, kteří jsou doslova na každém kroku. Nejsou to psi, které vídáme na promenádách na pláži někde na dovolené s cestovkou, jsou to zubožená stvoření, která jsou vděčná za jakoukoli pomoc, ať je to voda, kus salámu nebo obyčejné pohlazení. Z naší zkušenosti, ani jedno zvíře není agresivní!
Hned po návratu jsem byla rozhodnutá, že alespoň jednoho psíka chci domů. Pátrala jsem na netu, vyskakovaly na mě spolky z Rumunska nebo Slovenska, ale umanutě jsem chtěla Gruzii. Náhodou jsem narazila na fotografii tehdy ještě Avalona, psa podobou husky, malamut a vlk. Kontaktovala jsem spolek a všechno se dalo do pohybu. Díky úžasné práci Kačky, Jíti a Davida z @psitulacizgruzie a také Mariam z Gruzie jsme měli během měsíce doma Avalona – Spencera.
Na Spencera doma čekala ještě naše asi 11letá psí dáma, takový dobrman vypraný na 90, Amálka. Amálka má dominantní povahu, takže byly trošku obavy, ale, naštěstí, se nepotvrdily. K žárlení došlo, dokonce i na bitku, ale nebylo to nic tragického. Chtělo to jen jim dát čas na očuchání. Je to i díky povaze Spencera, je to pohodář, nechce vyvolávat konflikty. Je to pes, který miluje celým svým srdcem. Vychutnává si drbání kdekoli po těle. Rád se rozvalí na posteli, kde nechá hromadu chlupů, aby se mohl pomalu přesunout na gauč, kde pokračuje ve spánku. Nenechá si ujít žádnou příležitost, kdy dostane mňaminku. Těší se z každé procházky, jen delší mu nedělá dobře, to odlehčuje zraněnou přední packu. Miluje vodu a koupání v rybníku, to se změní v malé hravé štěně. Naopak nezvládá bouřky, to se moc bojí, kouká do zdi, nevnímá. Amálka si lehá k němu a “uklidňuje”. Jsou to kamarádi. Spencer si neumí hrát s plyšáky nebo gumovou kostí, on raději od radosti zlehka kousne nebo štípne, zle to rozhodně nemyslí, téměř pořád má dobrou náladu.
Rozhodně nelituji svého rozhodnutí adoptovat si psa z cizí země. Slyšela jsem názor, že je to spousta peněz a starostí. Věřte mi, že není! 500 euro za báječného čtyřnohého člena rodiny, za kompletní veterinární testy, ošetření, čip, očkování, převoz i s klecí, pas, letenku,… Není to hodně a stojí to za to.
Michaela Bartošová
