Na konci ledna jsme ukončili veleúspěšnou vánoční sbírku, která překonala veškerá naše očekávání. Jen a jen díky vám se podařilo vybrat neskutečných 171.661 Kč, což nám, zcela upřímně, vyrazilo dech. Do sbírky se zapojily téměř dvě stovky dárců a mnoho dalších pomohlo sdílením, úžasnými povzbudivými vzkazy, materiálními dary, nebo vším dohromady.
Neradi se opakujeme, ale snad nám snad prominete, když využijeme příležitosti a znovu poděkujeme vám všem, kteří nám pomáháte a podporujete nás. Opravdu si toho hluboce vážíme. Nepřestane nás překvapovat, kolik lidí se zajímá o osudy vzdálených trpících psích duší.
Naši cestu za psími tuláky jsme naplánovali na březen. Provedli jsme všechny přípravy, domlouvali podrobnosti s naší gruzínskou parťačkou Mariam Shekiladze a najednou, než jsme se nadáli, jsme přistávali na letišti v Kutaisi. Už cesta taxíkem z letiště do města nám připomněla tvrdou gruzínskou realitu, kdy jsme podél silnice viděli několik mrtvých toulavců. Další byli po dlouhé a výjimečně kruté zimě viditelně podvyživení.
Vyzvedli jsme auto a hned se zásobili granulemi, abychom mohli po cestě do Zugdidi, kde mám takový náš základní tábor, krmit tolik tuláků, kolik jen dokážeme. Cesta normálním lidem trvá okolo dvou hodin. Nám zabrala skoro dvakrát tolik. A během chvilky nás ti čtyřnozí chundeláči znovu okouzlovali svojí přátelskostí a důvěrou. Je to jako znovu se vidět s dobrými přáteli.
V průběhu cesty nám Mariam napsala, že onemocněla, a že to bohužel vypadá, že za námi nebude moci přijet. To se nakonec potvrdilo, a tak jsme se tentokrát museli obejít bez její pomoci a podpory. Nicméně byla takovou naší asistentkou na telefonu, kdykoliv jsme něco potřebovali. A její péči nám bohatě vynahradila její rodina, která nám dala zázemí a starala se o nás neskutečně po celou dobu, kterou jsme v Zugdidi strávili. Přijít po těžkém a náročném dni, smradlaví a zbití, k plnému stolu skvělého gruzínského jídla, které nám připravila Mariamina usměvavá maminka Manana, bylo jako vrátit se do domovského přístavu. Vždy na nás čekal i džbánek našeho oblíbeného vína, které nám doléval pro změnu tatínek Zuri, asi největší milovník zvířat, jakého jsme měli šanci poznat.
Při téhle cestě jsme chtěli ještě více času než posledně věnovat dočasným psím pěstounům. O tom, jací jsou to srdcaři a jak fungují jsme nedávno napsali samostatný článek.
Jelikož víme, jak zoufale bojuje Zero Strays Georgia o volné kapacity pro nové akutní případy, chtěli jsme se víc zaměřit na adopce těch tuláků, kteří jsou v dočasné péči už dlouhou dobu a mluví se o nich, jako o “obtížně adoptovatelných” nebo přímo o “neadoptovatelných”.
Mariam a jejímu týmu se totiž celkem úspěšně daří do nových domovů umisťovat lovecké psy, kterých je v gruzínských ulicích víc než dost (ti nachází domov zejména v Německu). Stejně tak se daří adopce malých pejsků a samozřejmě štěňat. Ti ostatní takové štěstí nemají a často stráví u pěstounů roky, nebo třeba i zbytek života. Přitom jde často o ta nejvděčnější a nejvřelejší zvířata, jaká si jen umíte představit.
Rozhodli jsme se o nich natočit jednotlivé “medailonky”, ve kterých bychom je více představili, aby měli větší šanci na to, že si jich někdo všimne a rozhodne se začlenit je do své rodiny. Navštívili jsme takhle čtyři dočasné pěstouny, kde jsme natáčeli, fotili a užívali si tu největší dávku psího mazlení. Už brzy vám budeme postupně představovat jednotlivé tuláky na našich sociálních sítích a budeme strašně šťastní, pokud se mezi vámi najde někdo, kdo by chtěl dát některému z nich nový domov. Věřte, že tihle chlupáči vám vaši lásku vrátí dvojnásobně.
Pěstounům jsme také předali potřebné věci, jež jste nám zaslali v rámci materiální sbírky. Šampony s obsahem chlorhexidinu, které jsou nesmírně užitečné pro léčbu různých kožních onemocnění, na něž psí tuláci často trpí. Stejně tak jsme předali oblečky, vodítka, obojky, granule a pamlsky, dezinfekce, veterinární potřeby, přípravky na ošetření uší a spoustu dalších skvělých a nezbytných věcí.
Moc děkujeme všem, kteří se do této sbírky zapojili. Každá darovaná věc má v Gruzii velký význam, protože výrazně snižuje náklady na psy umístěné v dočasné péči.
Jako dobrý příklad, jak může vypadat spolužití mezi lidmi a psími tuláky, může posloužit městský park v Zugdidi. V rámci kastračních kampaní nachází Zero Strays řadu pesanů na vyloženě nebezpečných (extrémně frekventované silnice), nebo opuštěných místech (kde psi nemají šanci najít potravu). V takovém případě je po kastraci a vakcinaci nevrací zpět na místo nalezení (což je obvyklý postup), ale pokusí se je umístit někam, kde budou mít přístup k vodě s možností si nalézt nějakou potravu. Takovým místem je třeba právě městský park.
Je rozlehlý, má spoustu míst, kam se můžou psíci schovat před sluncem nebo špatným počasím a řada místních lidí je tady krmí. Někteří jim dokonce vyrobili boudičky a přístřešky. Když pak kráčíte parkem a vidíte, jak na lavičce sedí a klábosí místní a vedle nich ve stínu keře leží psí tulák, máte radost z toho, že alespoň v malé části Gruzie to může fungovat.
Tentokrát nás čekala tak masivní kastrační kampaň jako minule. S Mariam jsme se dohodli, že průběžné kastrování bude efektivnější, než velká jednorázová akce. Z peněz z vánoční sbírky se tak prováděli kastrace desítek psích tuláků i koček už v průběhu ledna, února, během naší mise, a další proběhnou ještě ve zbytku března. Jde o nesmírnou pomoc v boji se snížením celkové populace psích tuláků.
Jde sice o dlouhodobý boj, ale kastrace jsou skutečně jedinou cestou jak z tohoto bludného kruhu ven. Podle konzervativních a střízlivých modelů může kastrace 1 pouliční fenky zabránit zrození 500 až 5 000 štěňat během 10 let, v závislosti na místních podmínkách (mortalita, dostupnost potravy, kastrace dalších psů). To je neuvěřitelné číslo! S ohledem na to, že v Gruzii podle odhadů žije až 500 000 psích tuláků, se nutnost kastrací jeví ještě naléhavěji. O to víc, že v zemi neexistuje žádný státní kastrační program.
Pokud tedy někdy vyrazíte do Gruzie a uvidíte psíka s barevným štítkem v uchu, pak vězte, že je kastrovaný a očkovaný, většinou v rámci nějakého dobrovolnického projektu. Pokud se budete pohybovat v Zugdidi a jeho okolí a uvidíte tuláka se žlutou značkou, pak je to pravděpodobně i vaše zásluha, protože žlutou značku dostávají psi kastrovaní pomocí Zero Strays Georgia, na jejíž práci se podílíme my. A tím pádem i vy.
Naše práce spočívá v hledání nekastrovaných fen, jejich odvozu k našemu veterináři (tentokrát to byl pan doktor Emzari) a na konci dne je vracet zpět na místa, odkud jsme je vzali. Nutno říct, ačkoliv to tak nevypadá, že tahle práce je pro nás strašně náročná, hlavně po emocionální stránce. Představte si, že vracíte malou fenku zpět na ulici a ona nechce nabízené jídlo, ale snaží se vám dostat zpět do auta, kde se cítí v bezpečí. A když od ní odjíždíte, navzdory stehům a bolestem se rozeběhne za vaším autem. A vy zrychlujete, přes slzy kontrolujete, zda za vámi stále běží a prosíte kohokoliv, kdo by vás mohl vyslyšet, aby ji v životě nepotkalo nic zlého…
Jasně, zní to strašně přehnaně, ale přesně takhle se v té chvíli cítíte. Váš osud se protnul s jejím osudem a vy za ni cítíte odpovědnost, kterou nejste schopni nést. A to, že vás při odchytu třeba ze strachu počůrají, nebo vás pozvrací v autě po nedávné narkóze, je něco, co je vám v tu chvíli úplně ukradené.
V tuhle chvíli pro vás připravujeme i druhou část reportáže z naší jarní mise do Gruzie. Dozvíte se tam o záchraně dvou sražených tuláků, nebo třeba o tom, jak nás vyšetřovala místní policie.
