Do Gruzie jsme jeli za krásnou přírodou. Místo toho jsme tam potkali zbloudilé, nemocné, nešťastné a živořící psí duše, které jsou lidem na obtíž. „Víte, tady lidem chybí vůči zvířatům laskavost. A proto se mi tu těžko pracuje, ale dělám to už třicet let. Nás veterinářů tady moc není. A kdo by to dělal, když bych to vzdal?“ řekl nám jeden z mála veterinářů, kteří v Gruzii jsou.
V Gruzii je každý člověk, který těmto nedobrovolným zbloudilcům pomáhá, jako anděl stojící proti celému peklu. Přesně to jsem si pomyslela, když jsme hledali pomoc pro umírající vyhublé štěně, které leželo zapomenuté a smířené s osudem hned vedle obchodu, kde kolem něj denně procházely desítky lidí bez povšimnutí (v tom lepším případě). A právě jeho příběh bych ráda sdílela jako memento.
Bylo to malé bílé tělíčko, které bylo vydáno napospas ulici, nezájmu, hladu a nemoci. Našli jsme ho zrovna, když se v Mestii (město v horách Kavkaz) hodně ochladilo a my na sebe navlékli vše, co jsme s sebou měli a stejně nám byla zima. Jak bylo jemu? Byl to kluk, ještě štěně. Bylo nám jasné, že zatím nepoznal nic hezkého a možná už to ani poznat nestihne. Nevypadal, že by měl přežít nejbližší dny. Měl na sobě tak velkou kožní vyrážku (svrab), že neměl na předních nohách a břiše chlupy. Kůži měl rudou a zanícenou, půl hlavy nateklou, vyhublý byl na kost a podle toho, jak sálal horkem, měl i teplotu (což nám pak veterinář potvrdil). Během dvou dnů se prakticky nehnul z místa a když už nechtěl jíst, jen se třásl.
Bylo nám jasné, že je to hodně špatné. Nemohli jsme se smířit s tím, že ho necháme na místě, kde jsou lidé ochotni do něj kopnout, aby jim nepřekážel, a odjedeme pryč. Jenže nebyl nikdo, kdo by nám poradil nebo pomohl. Byli jsme v horách v cizině, a ačkoliv jsou místní vůči turistům milí, tak v tomhle případě nám nepomohl nikdo a my ucítili velkou bezmoc a frustraci. Vnímali jsme, že nás mají za blázny a hlupáky, když chceme pomoci „jenom“ psovi.
Naše „paní domácí“ nám dala radu, abychom ho odnesli na dvůr kostela, že tam se o něj někdo postará. Udělali jsme to. Bylo to jediné, co se v danou chvíli udělat dalo. Smířili jsme se s tím, že pokud má umřít, tak alespoň umře na lepším místě a alespoň trochu důstojně. Schovali jsme ho na prázdném nádvoří kostela pod stříšku, protože ten večer ukázal Kavkaz svoji studenou tvář. Pršelo, byla zima a vrcholky kopců byly přikryté sněhem. Náš malý byl přikrytý povlečením, které jsme pro něj koupili v sekáči. Nic víc se nedalo. A když jsme od něj odcházeli poznali jsme bezmoc, vztek i smíření.
Část naší skupiny se ale nevzdala a zkusila ještě jednou sílu sociálních sítí. Nevím, jestli pomohlo, že naše štěně v tu chvíli odpočívalo na svatém místě u kostela, ale v poslední naději se nám povedlo najít anděla. Našli jsme Mariam Shekalidze. Mariam pomáhá psům z ulice, léčí je a hledá jim domovy. Je přesně ten člověk, o kterém jsme si mysleli, že v Gruzii neexistuje.
Mariam nám přes telefon dala instrukce, co máme dělat a kam štěně odvézt. Vrátili jsme se tedy pro štěně ke kostelu, jenže pod stříškou, kam jsme ho uložili, jeho bednička nebyla. Našli jsme ho odložené kus dál od kostela a promáčené od deště. Popadli jsme ho, zabalili do termofólie, zaopatřili na cestu a vyrazili do tři a půl hodiny vzdáleného Zugdidi. Najít místo, kam jsme měli s malým dojet byl problém, protože Google maps v Gruzii nefungují tak, jak mají. Naštěstí Mariam je pro svoji činnost v Zugdidi známá, a tak jsme se celkem rychle doptali.
Veterinář na nás a „štěně ze Svanetie“ (oblast Gruzie, kde jsme štěně našli) už čekal. Ošetřil ho ve svojí ordinaci, kterou by lidé z ČR označili jako historickou a my se s malým vydali na cestu do dočasné péče, kterou má Mariam domluvou u chudých rodin. Tyto rodiny zároveň podporuje, protože za každého umístěného psa platí 200 lari (cca 1700Kč) měsíčně a dále kupuje psům krmení, které stojí 80-120 lari/za pytel granulí (680-960 Kč) a veterinární péči, která je nezbytná. Jak jsme se dozvěděli, tak toto platí Mariam ze svého, případně využívá peněz dárců.
Co se týká příběhu našeho bílého štěňátka, ráda bych teď napsala jiný konec, v který jsem i doufala. Naše malé bílé štěně mělo být přivezeno k nám do Čech a mělo poznat lásku a domov, který jsme mu, když už se nám takto přimotalo do života, chtěli dát. Nestalo se. Umřelo. Projevila se u něj parvoviróza a i přes léčbu, které se mu dostalo, umřelo.
Ale i tak jsem vděčná za to, že alespoň na nějakou dobu mohlo poznat, co je to péče, plné břicho a místo, kde na něj neprší a nefouká vítr. Tohle totiž psi v Gruzii ani v malé míře neznají a bez pomoci lidí nikdy nepoznají. Jsou to psi, kteří by si zasloužili víc… takhle mají jen Mariam a pár dalších dobrovolníků, kterých je na to šílené množství nezaopatřených a nemocných psů velmi málo.
Jitka po této zkušenosti uspořádala sbírku skrze platformu Znesnáze21, která byla neuvěřitelně úspěšná a vybrala více než 60 000 Kč na pomoc gruzínským toulavým psům. Následně se stala spoluzakladatelkou Psích tuláků z Gruzie.
