Náš příběh začal v červnu 2023, kdy jsme se rozhodli jet na 2 týdny na dovolenou do Gruzie. Lákala nás úchvatná příroda, bohatá kultura a pohostinní lidé. Gruzie má ve všech těchto aspektech co nabídnout. Bohužel jsme brzy narazili i na temnou stránku Gruzie – příšernou situaci pouličních psů. Hned od prvního dne jsme viděli mnoho psích tuláků ve špatném stavu, hladové a trpící. A to je u takhle neuvěřitelně přátelských, vděčných a krásných tvorů vážně hrozný pohled.
Asi v polovině naší cesty přišel den, který změnil naše životy. Když jsme vyjížděli z vesnice Shatili v Chevsuretii (velmi odlehlá a izolovaná část země uvnitř kavkazského pohoří) a ocitli jsme se uprostřed horského průsmyku, kde dvě hodiny oběma směry nebyla žádná vesnice, uviděli jsme na silnici ležet štěně. Bylo osamocené, strašně hubené a očividně nemocné, sotva mohlo chodit a odmítalo jíst i pít. Bylo nám hned jasné, že štěně musíme vzít a vyhledat veterinární pomoc, jinak nepřežije.
Po třech hodinách jsme dorazili do Tbilisi a přivezli štěně na veterinární kliniku Aibo. Během cesty štěně několikrát zvracelo a mělo krvavý průjem. Testy ukázaly pozitivní výsledek na parvovirózu, pro štěňata velmi nebezpečnou nemoc, přičemž veterinářka udávala šanci na přežití okolo 30%. V tu chvíli jsme si slíbili, že pokud to přežije, vezmeme ji do ČR a dáme jí nový domov. Začali jsme jí říkat Gruzínka.
Gruzínka musela podstoupit celkem rozsáhlou léčbu zahrnující denní docházení na infuze a spoustu léků k tomu, ale po pár dnech se její stav zlepšil a my začali zkoumat možnosti, jak ji dostat do EU a někoho, kdo se nám o ní postará, než vyřídíme vše potřebné. Brzy jsme pochopili, že to nebude vůbec jednoduché. Navzdory našemu úsilí jsme nemohli najít pomoc a datum našeho odjezdu zpět do České republiky se blížilo. Cítili jsme se zoufalí, protože v Gruzii existuje pouze několik málo útulků, které ale nemohli přijmout ještě nevyléčené štěně. Začali jsme propadat beznaději.
Naštěstí jsme se přes několik náhodných kontaktů dokázali spojit s úžasnou osobou jménem Mariam, obětavou dobrovolnicí, která na vlastní pěst neúnavně pomáhá trpícím tvorům. Má síť pěstounů pro další trpící pejsky, které našla zraněné nebo nemocné na ulici, a kam jsme Gruzínku mohli umístit po dobu, než se vyřídí vše nezbytné pro převoz. Mariam pro nás zařídila očkování, pas a další nezbytnosti, abychom si Gruzínku mohli přivézt domů. Je opravdu inspirující, kolik úsilí, času a peněz věnuje záchraně tuláků.
Trvalo celkem pět měsíců, než bylo vše připraveno. Za tu dobu jsme se snažili vybrat co nejvíce peněz od našich rodin a přátel, abychom Mariam pomohli s jejím bojem pro lepší životy pouličních tuláků. Peníze jsou totiž v tomto boji potřeba neustále – operace, léky, kastrace a jídlo pro spoustu opuštěných psů. Když jsme ji konečně dostali domů, byla to neskutečná úleva. Gruzínka se stala nedílnou součástí naší rodiny a jsme neuvěřitelně šťastní, že jsme ji tenkrát našli.
Mariam nás inspirovala, že i malá pomoc je důležitá. Že podstatné je nezůstat u jednorázové akce, ale že vytrvalou prací je možné měnit svět k lepšímu. Seznámili jsme se s Jitkou, která prožila něco velmi podobného, a rozhodli jsme se společně vytvořit projekt na trvalou pomoc gruzínským pouličním psům – Psí tuláky z Gruzie.
