V první části našeho článku jsme popisovali, jak jsme prožili krásný den se psy v místních pěstounských rodinách. Šťastní a pozitivně naladění jsme se vraceli domů, když nás opět dostihla gruzínská realita. Potkali jsme totiž Zuriho, otce naší Mariam, který když nás spatřil, odstavil svoji maršrutku plnou lidí (upravená dodávka, která ve východních zemích nahrazuje hromadnou dopravu) a utíkal nám sdělit, že pár kilometrů od nás viděl u trati fenku, asi sraženou autem. Že ji zná, pravidelně ji krmí a teď tam nehnutě leží.
Okamžitě jsme se tam rozjeli. Fenka skutečně ležela v bezprostřední blízkosti kolejí, třásla se po celém těle a nemohla se zvednout. Viditelně neměla žádná zranění, ale raději jsme ji naložili do auta a jeli k pěstounce Larise, protože žádný veterinář už neměl otevřeno. Šlo o velmi mladou fenku čistého gordon setra, takže muselo jít o nechtěné štěně, které někdo vyhodil na ulici.
Naštěstí se u Larisy ukázalo, že fenka byla hlavně otřesená. Pravděpodobně ji smetla tlaková vlna z projíždějícího nákladní auta, což ji muselo vyděsit. Nic ale neměla zlomeného a po chvíli se vesele procházela po dvorku.
Alespoň protentokrát to dobře dopadlo.
V Zugdidi jsme měli i příjemnou návštěvu, kdy za námi přijel náš kamarád Martin. Ten teď kvůli práci žije Kutaisi. Seznámili jsme se díky jeho záchraně umírajícího štěněte. Martin si štěně nakonec nechal a dal mu jméno Gio. Musel kvůli němu hledat nové bydlení, protože v původním bytě psa nechtěli a celkově i překopat svůj životní rytmus, ale s Giem to zkrátka byla láska na první pohled. Navíc Martin je neskutečný srdcař, pro kterého je pomoc psům naprosto samozřejmá.
Do Zugidi ale nejel jen kvůli nám, šel se také podívat na Miu. Tu našel nedávno u cesty, sotva chodící, protože měla po srážce s autem zlomenou pánev. Martin ji vzal k sobě, zaplatil ji operaci a teď platí dočasnou péči u jednoho z pěstounů a hledá ji někoho, kdo by si ji adoptoval a dal ji nový a stálý domov.
O Mie se můžete dočíst i v jejím profilu na našich stránkách.
Nejdůležitějším bodem naší cesty byla vesnice Darcheli. Ta se nachází v těsné blízkosti hranic s Ruskem okupovanou Abcházií a leží asi v půlce hlavní silnice mezi Zugdidi a přímořským městem Anaklia. Přímo v Darcheli nebo jeho těsném okolí bydlí tři největší pěstounské rodiny. Zároveň cestu, která vesnici protíná, lemují na každém kroku psí tuláci, takže právě zde „sbíráme“ na kastrace nejvíce z nich.
No a jak jsme vesnicí stále projížděli, zastavovali na krmení a všelijak se tam potloukali, upoutali jsme najednou pozornost místní policie. Těžko říct, jestli si nás všimli sami, nebo už z nás byli nervózní někteří místní. Zkrátka ve chvíli, kdy už jsme za tmy lezli do auta a těšili se na skvělou večeři u Mariaminých rodičů, zastavilo vedle nás velké blikající policejní auto a z něj vylezlo několik neústupně se tvářících policistů. A začala velká prohlídka.
Kontrola dokladů, vnitřku auta, batohů, lékárničky, ve které se probírali snad všemi prášky, které jsme měli s sebou. Co děláme? Proč tam jsme? Byli velmi důkladní. Ale naštěstí jsme se po chvíli pochopili, dokázali jsme, že nejsme společnosti nějak nebezpeční, což jsme stvrdili i závěrečným ťuknutím pěstí na důkaz, že je mezi námi „všechno dobrý“.
Vtipné bylo, že jsme se na „místo činu“ druhý den vrátili a přímo z předzahrádky jejich policejní stanice vzali dvě malé fenky na kastraci. A jelikož už jsme se přeci znali z předchozího dne, nebyl problém domluvit naši hromadnou společnou fotku, abychom na tyhle kluky měli nějakou památku.
Dalším emblematickým místem se pro nás stalo Ingiri. V něm jsme se náhodně seznámili s místní dobrovolnicí Vicou, která pomáhá, často i ve spolupráci s Mariam, místním tulákům. Potkali jsme ji právě ve chvíli, kdy krmila několik z nich, přičemž jeden tulák měl už celkem pokročilé kožní problémy způsobené parazity. Domluvili jsme se s ní, že ji koupíme Nexgard, což je prostředek, který v boji proti kožním parazitům spolehlivě pomáhá.
Když jsme se s ní pak viděli znovu, ukázala nám fenku, která léta žila kousek od jejího domu, a kterou před pár dny srazilo auto. To je jedna z nejhorších věcí, která se může psímu tulákovi v Gruzii stát. Bohužel jde o situaci, která je až příliš častá. Jen v prvních 10ti minutách cesty z letiště jsme u cesty viděli dva mrtvé psy, které tento osud potkal. Tuláky se zmrzačenými packami a špatně srostlými zlomeninami vídáme v Gruzii denně. Drtivá většina řidičů se po srážce nezajímá o osud zvířete a ujede pryč.
Fenka byla v opravdu špatném stavu. Měla viditelně přeraženou páteř, zadní nohy tahala za sebou a evidentně trpěla bolestmi. Když jsme tam přišli, tak ji zrovna dva místní vytahovali z metr hluboké odtokové strouhy, kam spadla, zřejmě při snaze se napít a schovat. Na pohled jejich očí asi do smrti nezapomeneme. Byl v nich totiž snad všechen smutek světa.
Vica se po dohodě s Mariam rozhodla, že bude pro fenku nejlepší, když ji vezmou k místnímu veterináři na eutanázii. Bylo to neuvěřitelně těžké rozhodnutí a Mariam nám plačící do telefonu vysvětlovala, že prostě nemají prostředky na to se o nebohou fenku postarat, protože potřebuje speciální péči, možná operaci, pravděpodobně vozíček a zároveň je v Gruzii naprosto neadoptovatelná. Že zkrátka nemůže zaručit, že by vedla v budoucnu kvalitní a šťastný život.
Před našima očima fenku naložili do auta a odvezli. Všichni jsme byli totálně zlomení. Cítili jsme se úplně bezmocní a prázdní.
Ale měli jsme auto plné psů, které jsme museli po kastraci vrátit na jejich místa, a tak jsme museli, otřesení a ubrečení, pokračovat v naší práci. Každý ale myslel na tu nešťastnou fenku.
Když jsme se později vraceli přes Ingiri zpět do Zugdidi, všimli jsme si velkého psa ležícího před malým krámkem. Zastavili jsme, abychom ho nakrmili a podívali se, jestli to náhodou není fenka, abychom ji případně také vzali na kastraci. A k našemu zděšení vidíme, že pes se pohybuje pouze po předních nohou a ty zadní tahá za sebou. Místní nám řekli, že ho před 4 měsíci srazilo auto. Jen pár kilometrů od sražené fenky! Od té doby se pouze plazí a zůstává na jednom místě. Oni ho krmí a dávají mu vodu, ale na ošetření ani nepomyslí. Také častá situace – místní mají se zvířetem soucit, ale nemají prostředky na to, aby mu zajistili nějakou léčbu. Nechtějí utratit to málo peněz co mají za psa, který ani není jejich.
Natočili jsme ho a poslali zprávu Mariam. Bylo nám jasné, že jde o téměř stejně beznadějnou situaci jako u fenky, byť tenhle úžasně majestátní a vznešený pes byl na svůj stav zvyklý a netrpěl bolestí. Ale zažít podruhé stejnou bezmoc během jediného dne?
Domů jsme se vrátili naprosto zničení.
Když jsme dorazili, zavolali jsme Mariam. Rozhodli jsme se, že alespoň toho druhého ochrnutého tuláka zachráníme, že zkrátka uděláme vše, co je v našich silách, abychom mu pomohli. Mariam jsme řekli, že je jedno, co to bude stát, ale že ho prostě dostaneme do České republiky k někomu, kdo bude schopný se o něj postarat. Vždy jsme splnili, co jsme slíbili. Zkusíme sehnat peníze, i kdybychom si je měli půjčit. Věděli jsme, že jdeme do risku, protože bude potřeba hodně peněz, ale tohle jsme prostě museli udělat.
Mariam byla hrozně dojatá a vděčná, protože sama dělá pro tuláky možné i nemožné, s myšlenkami na ně vstává i usíná, ale při tom množství potřebných psů už to holt nejde a musí vybírat, kdy pomoc ještě zvládne a kdy už ne.
„A co ten druhý ochrnutý pes?“ zeptala se a my se po sobě nechápavě podívali.
„Toho přece Vica odvezla na eutanazii,“ odvětili jsme.
„To jo, ale veterinář už měl zavřeno, tak ho Vica zase odvezla zpátky.“
Jako by do nás udeřil hrom. To musí být znamení. Fenka, kterou jsme všichni oplakali přežila jen díky tomu, že doktor už měl padla. Zachráníme oba dva! To zvládneme!
Vyškrábali jsme ze sebe poslední zbytky energie. Nahráli video na Youtube, kde jsme se snažili popsat celý ten náročný den. Na sociálních sítích začali žádat o pomoc pro tyhle dvě nešťastné psí duše. Hledali jsme jak sponzory na jejich dočasnou péči, tak ty, kteří by jim mohli dát u nás v Česku domov.
A opět jsme, jako už poněkolikáté, v následujících hodinách a dnech jen zírali s otevřenou pusou, kolik lásky a ochoty pomoci se mezi vámi nachází. Bez přehánění a potosu – jste prostě úžasní. Už druhý den nám bylo jasné, že to prostě zvládneme. Ozvala se nám neuvěřitelná Pája, kterou můžete ze sociálních sítí znát jako Dočasky a trvalky u Páji, že si oba psíky vezme a postará se o ně. Krátce poté se s námi na Instagramu spojila úžasná Andy, která pro ně navrhla jména – Jenny a Gump.
Zároveň se nabídla, že bude Gumpovi platit dočasnou péči a krmivo po dobu, než přiletí do České republiky. Vzápětí nám napsala další úžasná osoba, Marťa, která bude sponzorovat zase Jenny. Obrovskou pomoc nám poskytla taky Renča, která v minulosti zaplatila léčbu a dočasnou péči našemu nalezenci Dobbymu, a nyní významně přispěla na pokrytí nákladů ze převoz těchto dvou tuláků do ČR.
Všem čtyřem holkám neskutečně děkujeme za jejich lásku ke zvířatům, podporu (nejen finanční), a ochotu pomoci dvěma nešťastným psíkům z ulice, kteří tak budou mít šanci na nový a spokojený život. Protože tohle rozhodně není samozřejmé.
Druhý den ráno jsme vyzvedli ještě poslední fenky po kastraci, které bylo nutné vrátit na jejich místa, a po cestě vyzvedli Jenny. Ležela v pelíšku pod stříškou, který ji udělala Vica. Byla překrytá dekou a vypadala jako to největší klubíčko neštěstí. Opravdu nádherná tulačka s téměř lidskýma očima. Odvezli jsme ji k Larise, která pro ni a pro Gumpa připravila oddělené místo, aby je ostatní psi, kteří by si s nimi určitě chtěli hrát, neúmyslně nezranili.
Pak jsme to otočili a jeli ještě pro Gumpa. Celý se, chudák, klepal zimou, protože ležel na studeném a mokrém betonu. Na Gumpovi je ale vidět, že má úžasnou chuť po životě a navzdory svému stavu je aktivní a hravý. Když mu Larisa zvedla do vzduchu zadní nohy, aby mohl jít jako „trakař“, chodil tak rychle, že mu sotva stačila.
Později byli oba na rentgenu, který ukázal to, co jsme čekali. Poškození míchy a nevratnost jejich současného stavu. Nicméně s vozíčky, které jim umožní snadněji se pohybovat můžou vést důstojný a spokojený život.
Těsně před naší cestou jsme spustili naši další sbírku na dárcovské platformě Znesnáze21, tentokrát zaměřenou na tuláky zesláblé po dlouhé a náročné zimě. Po domluvě se Znesnáze21 jsme navýšili cílovou částku o cenu dvou vozíků pro Jenny a Gampa. V době, kdy vychází tento článek, už víme, že jsme této nové částky dosáhli!
Vozíčky budou nejpozději za dva týdny v Gruzii!
Vám všem chceme moc a moc poděkovat za vaši podporu a finanční příspěvky do této naší sbírky. Ani nedokážeme vyjádřit, jak moc jsme vděční.
Další mise byla za námi a v nás se míchala spousta pocitů. Trochu úleva, protože to bylo opět šíleně náročné a párkrát jsme si sáhli na emoční dno. Radost, že jsme za sebou nechali kus práce. Euforie ze záchrany dvou psích životů. Pocit viny, že my si odjedeme domů, ale tuláci tady budou trpět dál. Smutek, protože se loučíme nejen s těmi úžasnými psy, kteří nás celou cestu provází, ale i s lidmi, které máme rádi.
Ale tak je to prostě vždy.
Tak zase příště.
