Když jsem poprvé narazila na výzvu Psích tuláků z Gruzie, byla jsem v životě trochu ztracená. Cítila jsem, že potřebuji změnu, vystoupit ze své komfortní zóny a najít nějaký nový směr. Jednoho večera jsem seděla u Instagramu a narazila na příspěvek, ve kterém hledali dobrovolníky na kastrační kampaň. Nevěděla jsem absolutně, co od toho čekat, ale řekla jsem si: „Tak to zkusím. Třeba to bude ono. Pomůžu jim a třeba se při tom nějak odrazím i já.“
A tak jsem poprvé v životě vyrazila úplně sama do ciziny, mezi lidi, které jsem nikdy předtím neviděla, do země, kterou jsem neznala. Z lidí, kteří pro mě byli při příjezdu cizí, se během několika dní stali moji blízcí přátelé. Společná práce, únava, smích, odchyty psů i všechny situace, které jsme spolu zažili, nás spojily mnohem víc, než jsem čekala.
Nejtěžší pro mě nebyla samotná práce, ale vědomí, kolik dalších psů kolem nás stále čeká na pomoc. Člověk jednoho psa odchytí, pomůže mu a má radost, že se něco podařilo. Jenže pak se podívá kolem sebe a vidí další a další psy, kteří potřebují totéž. Nejtěžší byly chvíle, kdy jsme museli vracet tuláky zpátky na ulici a právě tehdy jsem si nejvíc uvědomovala, jak obrovský problém tam je a jak omezené jsou naše možnosti.
Zároveň mě překvapilo, jak se moje vlastní zkušenosti mohly v Gruzii využít. Pracuji jako zdravotní sestra a během práce s týmem jsem mohla pomáhat například se zaváděním kanyl. Bylo hezké zjistit, že i něco, co je pro mě běžnou součástí práce, může být v úplně jiném prostředí užitečné a pomoci zvířatům, která to potřebují.
A potom přišel Sheldon. Potkala jsem ho úplnou náhodou. Vraceli jsme se z jednoho odchytu psů a před klinikou čekalo malé štěně. Bylo celé od kravských „hovínek”🤭. Což by většinu lidí zrovna moc neokouzlilo, ale moje srdce si díky tomu získal ještě víc a já věděla, že ho tam nemůžu nechat.
Do Gruzie jsem tedy původně přijela proto, abych pomohla psům a zároveň sama sobě a udělala ve svém životě nějaký krok jinam. Odjížděla jsem ale s mnohem větším darem, než jsem čekala.
Odjížděla jsem s novými přáteli, se zkušeností, která mě změnila, s pocitem, že jsem našla něco, co mi dává smysl, pocitem, že konečně zase někam patřím – a samozřejmě se Sheldonem, který se rozhodl, že jedna životní změna je málo. ☺️
Dnes už vím, že moje první cesta do Gruzie nebyla jen jednorázovým dobrovolnictvím.Našla jsem tam lidi, kterých si nesmírně vážím, práci, ke které se chci vracet, a místo, které pro mě bude mít už navždy speciální význam.
A možná je to právě to, co jsem tehdy hledala, aniž bych věděla, že to hledám.
