Můj příběh začal asi už v dětství, kdy jsem jezdívala na chatu, kde jsem měla u strejdy svého nejmilovanějšího kamaráda Rexe. Pokaždé, co jsem přijela, byl první, koho jsem hledala. On mě vždycky neuvěřitelně vítal a nehnul se ode mě na krok, a já od něho. Chodil se mnou na procházky, běhal se mnou na lyžařském vleku, prostě jsme spolu trávili každou společnou chvíli, kterou jsme měli. Když Rexík umřel, nebyla jsem u něho, a dodnes mě to mrzí. V životě jsem nevěřila, jakou bolest ucítím. Rexík byl jakási pouliční směska a já prostě cítila, že to je moje spřízněná duše. Už od mala jsem tvrdila, že jednou zachráním dalšího pejska!
V roce 2020 jsem se začala porozhlížet po pejskovi z útulku a narazila na dvouletého psa Essa, zachráněného z kill listu v Rumunsku, který byl v dočasné péči na Slovensku. Blížil se covid a zavření hranic, a tak nebylo zbytí. Bez většího rozmýšlení jsem se ze dne na den sebrala a jela pro něj. Myšlenky na to, že by mohl být agresivní, že by mohl být nesocializovaný nebo jakékoli pochybnosti, které vás napadnou, se mě vůbec netýkaly. Nějak jsem nad touhle stránkou věci nepřemýšlela. Já prostě jela zachránit psa, který byl můj Rex v hnědém podání, na dlouhých nohách.
No, co vám budu povídat, začátky byly krušné. Esso byl bázlivý, bál se psů, lidí, zvuků a taky je prostě trochu svůj. Z postele nesleze, dokud mu nedáte na podlahu kobereček. Ale všechno se utřepalo a já nemůžu říct, že bych někdy litovala, že jsem se pro tohohle psího úžasňáka rozhodla! Protože, když jim dáte šanci na život, oni vám ji milionkrát vrátí!
S Essem jsme si vegetili zhruba rok, než se k nám přidala přítelova husky Daisy, která nám dala pekelně zabrat. Malý Satan, který neměl nikdy dost. Ale stali se z nich bezvadní parťáci. Nicméně tím naše rozrůstání smečky neskončilo.
Čím více se o tuláky a pomoc zajímáte, tím více vám algoritmus pomáhá nezbavit se pocitu, že tenhle nebo tamten by taky potřeboval domov. A tak už byla na cestě Leslie z Bosny, Zorísek z Albánie a poslední benjamínek, který s námi je teprve od jara roku 2026, je Leošek z Gruzie, kterého máme vlastně už taky díky pomoci Psím tulákům z Gruzie.
S Kačkou jsem se spojila, když jsme díky psím sportům začali vyhrávat pamlsky a granule, které bychom sice asi při našem počtu psů spotřebovali, ale přišlo nám hezčí poslat je dál na pomoc těm, kteří to štěstí doposud neměli. K mému překvapení nás asi tři české útulky odmítly s tím, že se nejedná o krmivo, které vyžadují, nebo je pro ně moc obyčejné. Byla jsem dost zklamaná, nemluvě o jejich formě komunikace, ze které jsem měla pocit, že je vlastně takovou nabídkou dost obtěžuji. Na druhou stranu jsem si řekla, že vlastně není vůbec zlé, že v naši zemi si mohou některé útulky dokonce vybírat čím pejsky budou krmit. Je to odkaz toho, že přece jen jsme národ pejskařů, kterým jejich osudy nejsou lhostejné.
A v tu chvíli jsem si vzpomněla na Tuláky, u nichž se mi neskutečně líbilo jejich poslání – záchrana těch nejvážnějších případů z ulic, hledání domovů a sdílení příběhu každého z nich. Ale hlavně myšlenka, že problém nevyřešíme pouze záchranou z ulic. Že můžeme počet nešťastných tuláků výrazně snížit kastracemi a dobrovolničinou tam, kde je pomoc potřeba!
Komunikace z jejich strany byla okamžitá a velice příjemná!
A tak jsme začali posílat granule, psát si, potkali jsme se na Veggie Náplavce, pomohli mi s dovozem Lea, a najednou sedím v letadle směr Gruzie a jsem neskutečně vděčná a zároveň nervózní za tuto šanci přidat se k nim jako dobrovolník na kastrační kampaň.
V Gruzii jsem potkala zbytek týmu – Jiťu, Davida, Honzíka, Maťu, spřízněnou duši Kristýnku, holky veterinářky – a každý jeden z jejich příběhů a důvodů, proč jsme se tam potkali, byl tak moc inspirativní a povzbuzující, že vás to nenechalo klesnout na emoční dno, i přes to, co v gruzínských ulicích potkáváte. Když víte, že nedokážete pomoct každému z tuláků.
O tom, co tam člověk za pár dnů prožije, bych mohla psát slohové práce, ale důležité je to, že si nedokážu představit zažívat tohle s nikým jiným než s těmito lidmi. Každý z nich je jedinečný, dobrosrdečný, nikdo se nebojí tvrdé práce, ať už po fyzické, nebo psychické stránce, a všichni mají díky bohu výjimečný smysl pro humor, se kterým se to společně dá přežít! A to nejdůležitější, co nás všechny spojilo, je láska k těm čtyřnohým chlupáčům.
Jsem vděčná za příležitost podílet se na tak úžasném projektu a doufám, že bude jen vzkvétat a přinese nespočet zachráněných srdíček.
