Už dlouho bylo naším snem uspořádat v Guzii velkou kastrační kampaň, během níž bychom s pomocí veterinářů – dobrovolníků sterilizovali během jednoho týdne co největší počet tuláků. Taková akce, kdy se během krátké doby a v jednom konkrétním místě vykastruje i několik stovek zvířat, má pro danou oblast obrovský pozitivní dopad.
Brzdily nás v tom finance, chybějící zkušenosti a to, že jsme znali jen jednu veterinářku, o které jsme věděli, že by do toho určitě šla. Zároveň pro takovou akci potřebujete další dobrovolníky, kteří pomáhají s odchytem tuláků, s pomocí veterinářům atd. Jednoho dne se nám ale ozvala polská organizace Psy v Gruzji, která už jednu kastrační kampaň v minulém roce absolvovala. Teď plánovali další akci ve městě Samtredia a nabídli nám, jestli bychom se nechtěli zapojit. A to jsme tedy rozhodně chtěli.
Na sociální sítě jsme hodili výzvu, že hledáme veterináře a dobrovolníky, kteří by se k nám připojili. Nic moc jsme od toho nečekali, vždyť kolik bláznů by asi zadarmo a ve svém volném čase jelo pomáhat někam do Gruzie, kde je čeká jen tvrdá a fyzicky i psychicky náročná práce v polních podmínkách…Bylo ale neskutečné, co nastalo! Příspěvek byl obrovsky sdílený a zájem o dobrovolnictví předčil všechna naše (nejoptimističtější) očekávání. Musíme říct, že jsme byli upřímně dojatí, kolik lidí by chtělo nezištně pomáhat zvířatům v daleké zemi a moc nás mrzí, že jsme nemohli vzít všechny, kteří by rádi chtěli jet.
S ohledem na takto vysoký zájem dobrovolníků jsme museli přehodnotit, jak celou kampaň pojmout. Po konzultaci s Psy v Gruzji a naší Mariam ze Zero Strays Georgia jsme se rozhodli, že máme vše potřebné pro to, abychom vytvořili samostatnou jednotku, která by operovala v jiném městě. Volba padla na Tskaltubo, město známé bývalými (a dnes polorozpadlými) sanatorii z takzvaných Stalinových lázní a obrovským množstvím pouličních tuláků.
Výsledný tým se tedy skládal z pěti českých a slovenských veterinářek – Vendy (která s námi absolvovala už minulou cestu), Bibi, Linda, Maruška a Mirka a sedmi pomocníků, kteří měli na starosti chytání a vracení tuláků + vše, co bylo zkrátka potřeba – Honzik a Maty (kteří s námi absolvovali většinu předchozích misí), Kristýna a Lucka a my tři (Jíťa, Kačka, David). Jako dokumentarista se k nám připojil Lukáš. Gruzínskou stranu zastupovala Mariam a veterinář Goga, který musel na akci oficiálně dohlížet, aby se učinilo zákonům zadost. Přímo na místě nám pak několik dní pomáhala místní dobrovolnice Landa, která se každý den stará o desítky psů. A na jeden den nám přijela vypomoci parta veterinárních asistentů ze Tbilisi.
Před odjezdem ale bylo potřeba vyřešit spoustu věcí. Ubytování, auta, místo, kde budou kastrace probíhat, povolení od místních úřadů, zdravotnický materiál a nástroje, analgetika, anestetika, antibiotika, vakcíny atd. atd. atd. Stálo to spoustu času, nervů, improvizace a nervozity, ale vše se nakonec stihlo včas vyřešit. Hlavně proto, že se za všech okolností snažíme držet hesla, že nic není problém a vše má nějaké řešení. Bez tohoto nastavení by to v Gruzii kolikrát ani nešlo.
Naší základnou se stala budova malé „kliniky“ kousek za městem, pár minut od našeho ubytování. Šlo o vykachličkovanou místnost se šesti stoly a množstvím kotců, kde psi mohli odpočívat a zotavovat se po zákroku. Plus zázemí pro naše věci. Víc jsme nepotřebovali a na gruzínské poměry šlo o velmi dobrou variantu. Jakmile jsme se „zabydleli“, tak to začalo. Zatímco my jsme se rozjeli pro tuláky, veterinářky už měly plné ruce práce s místními domácími psy. V rámci kampaně totiž umožňujeme místním, aby u nás zdarma kastrovali svá domácí zvířata. Gruzie je chudá země a dát peníze za sterilizaci zvířete u místních rozhodně nepatří mezi priority. Kolikrát ani nevědí, že je něco takového možné. Dochází tak k narození nechtěných štěňat, která končí na ulici a tím se řady tuláků opět rozšiřují. Proto je možné v gruzínských ulicích potkat velké množství „čistokrevných“ psů. Kastrace domácích zvířat je proto stejně důležitá, jako u těch pouličních.
Od začátku jsme prožívali spoustu příběhů.
Úžasně přátelský pes, kterého jsme našli u sídliště a byl na pohled a poslech nemocný. Měl plný nos, ze kterého mu tekly hleny, chrčel a byl vyhublý na kost. Kvůli podezření na psinku, která je velmi nakažlivá, musel být izolovaný ve vzdáleném rohu pozemku a každý den dostával léky. Takhle tam s námi strávil většinu týdne, kdy jsme úzkostlivě pozorovali, jestli se jeho stav lepší, nebo ne. Každý den mu někdo šel alespoň na chvíli dělat společnost a stal se takovým naším maskotem. I když ani dnes ještě pořád nemá vyhráno, je téměř jisté, že psinku nemá. Po improvizované karanténě u místní dobrovolnice se přesunul k dočasnému pěstounovi, kde bude čekat, zda se někdo rozhodne mu dát plnohodnotný a láskyplný domov.
Nebo příběh sotva odrostlého štěněte, které jsme našli u jednoho z rozpadlých sanatorií. Hravé, laskavé a neuvěřitelně mazlivé. Prostě fenka, který vás donutí, abyste si ji zamilovali. Když jsme ji vraceli po operaci zpátky, došlo i na slzy. Vracet tuláky, kteří se evidentně radují z vaší společnosti a v jiné, šťastnější realitě by od narození s radostí usínali s plným bříškem na vašem gauči, je jednou z nejtěžších věcí, kterým jste nuceni v Gruzii čelit. Po dvou dnech přišla veterinářka Maruška, že na ní nemůže přestat myslet a jestli se nám ji podaří znovu najít, tak si ji vezme k sobě. Už se stmívalo, ale vyrazili jsme hned k sanatoriu Medea. Vyšli jsme z auta, zapískali, čekali… a během pár sekund už k nám fenka po dlouhé vstupní cestě peláší! Jako by celou tu dobu jen čekala, až pro ni přijdeme. Jako by tušila, že se na ni usměje štěstí a tuhle šanci, tuhle vstupenku na druhý životní pokus prostě vyhraje. Dostala jméno Meda a až budou vyřízeny všechny nutné formality, vyrazí ke své nové rodině.
Jen členové našeho týmu si během tohoto týdne adoptovali 7 tuláků, kteří by se jinak museli dál protloukat tvrdým životem na ulici. Každá taková adopce má neskutečný význam, protože změní život tvorovi, který je od narození zvyklý jen na živoření, hlad a strach. A kterého by pravděpodobně čekala předčasná smrt. Na staré psy totiž v ulicích nenarazíte…
Až úsměvně působí příběh Sheldona. Kristýna ho našla před vraty areálu, ve kterém jsme měli naši kliniku. Jako by někde slyšel o tom, že tady děláme zdarma kastrace a přišel se podívat, co je na tom pravdy. Jelikož naše klinika byla kousek za městem, tak vůbec netušíme, kde se tam vzal. S jeho velikostí to na ulici určitě neměl snadné. Kristýnu tak učaroval, že se rozhodla dát mu domov.
Dalším pouličním tulákem, na kterého se usmálo štěstí je Rubeus. Našli jsme ho na ulici poblíž hlavní silnice, byl vyhublý a pajdal po třech nožkách. Ukázalo se, že měl v minulosti psinku a díky pomoci jedné místní dobrovolnice se mu podařilo přežít. Jako následek prodělané nemoci mu ale zůstaly nervové záškuby a zkroucená přední noha. Jak by mohl takový pes dlouhodobě konkurovat ostatním tulákům v zápase o jídlo, když má takový hendikep? Navíc byl nesmírně šťastný za pohlazení a lidskou pozornost. Bylo jasné, že na ulici už ho nevrátíme. Jelikož je poměrně velký a potřebuje zvláštní péči, hledala by se pro něj adopce velmi těžko. Proto se rozhodli dát mu u sebe nový domov Kačka s Davidem.
Landa, která ve Tskaltubu žije a denně se stará o desítky tuláků, nás upozornila na fenku, kterou před několika dny srazilo auto. Neuměla ji ošetřit, a tak ji schovala k sobě do garáže, aby ji měla na očích a neztratila se ji, až přijedeme a budeme se o ni moci postarat. Fenka měla ošklivě poraněnou přední nohu, kde chyběla velká část kůže. Musela mít velké bolesti, ale přesto byla nadšená, když nás viděla. Báli jsme se, aby nebylo nutné postiženou končetinu amputovat, ale naši veterináři ránu vyčistili, vydezinfikovali a ošetřili s tím, že při řádné péči se noha určitě zahojí, byť díky nárazu autem zůstane lehce vybočená. Nemohli jsme ji tedy vrátit na ulici, takže jsme ji umístili k dočasným pěstounům, kde se bude léčit a čekat na adopci.
Úžasné bylo setkání s místním „bačou“, jehož prací bylo hlídat, aby se do městského nechodili pást krávy. Když zjistil, co děláme, poprosil nás o kastraci několika psů, o které se sám stará. Ačkoliv sám, jako uprchlík z Abcházie, bydlí v jedné z ruin bývalého sanatoria, dokáže se o to málo co má, rozdělit s tuláky, kteří žijí v jeho okolí. A když jsme mu pak přivezli ještě několik pytlů s krmením, byl tak vděčný, až nás to dojalo.
Ne všechny příběhy ale mají šťastný konec…Bohužel jsme byli na klinice i přímými svědky toho, jak se naše veterinářky všemi silami snažili o resuscitaci jedné tulačky, která měla zřejmě nějaký skrytý zdravotní problém. Ticho, které v jinak rušné místnosti nastalo, když prováděly masáž srdce a zkoušely vše možné i nemožné, aby psíka udržely při životě, bylo ohlušující. Bohužel se tahle záchrana už nepovedla…
A takhle bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Celý týden připomíná emoční horskou dráhu, do které se postupně čím dál tím více promítá i fyzická únava. Nasazení všech našich dobrovolníků totiž bylo naprosto neuvěřitelné. Standardem se stalo dvanáct až třináct hodin denně na nohou. Nikdo nechtěl odpočívat, nikdo se nešetřil. Všichni se tak nějak hecovali navzájem a pracovalo se do padnutí. A stejně se pak ještě po večeři sedělo na ubytování do noci, upíjelo se gruzínské víno a povídalo se o všem možném. Tahle parta byla prostě naprosto výjimečná. S mnohými jsme se před touto akcí neznali, ale okamžitě jsme poznali, že každý jeden člen má úžasné srdce plné soucitu a chuti pomáhat, což je v dnešní uspěchané a často trochu sebestředné době, naprosto úžasné.
Nakonec se vykastrovalo stěží uvěřitelných 450 zvířat!
Nedokážeme asi ani slovy vyjádřit, jak jsme všem dobrovolníkům vděční nejen za to, jak obrovskou práci na místě odvedli, ale zkrátka za to, že jsou jací jsou. Že jim stálo za to trmácet se do tři tisíce vzdálené země, se kterou nemají nic společného a nechat tam kus sebe. Strašně moc za všechno děkujeme.
A když už jsme u toho, nemenší dík patří vám všem, kteří jste na tuhle kampaň přispěli finančně, nebo materiálně. Snad ani nemusíme říkat, že bez vaší pomoci by vůbec nebylo možné nic takového uspořádat. Neskonale si vážíme vaší obrovské podpory, která nám pomáhá pokračovat v téhle misi. A skutečně nezáleží na výši daru, každý pomůže ke zlepšení života těch, kteří si sami pomoci nemohou. Stejně tak děkujeme za vaše úžasné vzkazy na sociálních sítích, které nás povzbuzují k další práci. Když je nám těžko, tak jsou to právě vaše slova, která nám pomáhají pokračovat. A nakonec chceme poděkovat našim rodinám, které nás podporují a hlídají nám naše čtyřnohé mazlíčky, když jsme pryč.
Tak snad zase brzy na další akci.
