Naše gruzínská míse 2024 – II. část

První část naší cesty tak byla u konce a my měli v plánu pár výletů, při kterých bychom si vyčistili myšlenky a trochu si odpočali. Ale jak se stalo už naším heslem: člověk míní a Gruzie mění. Lidem ze Zero Strays se ozvala polská turistka, která před nějakou dobou navštívila horskou vesnici Ušguli v Horní Svanetii. Několik dní ji tam při jejich výletech doprovázel pejsek, kterého si natolik zamilovala, že po návratu domů se rozhodla, že ho chce adoptovat. Zero ji přislíbilo, že ji se vším pomůže, ale nejdříve bylo potřeba pejska najít a dopravit ho k dočasnému pěstounovi. No a jelikož nebyl nikdo, kdo by měl auto a měl čas jet do hor, byli jsme požádáni my. 

Ráno jsme se zásobili desítkami kilogramů krmiva, protože horská cesta do Horní Svanetie je lemována psími tuláky, jak jsme se přesvědčili při našich minulých cestách. Čekají v zatáčkách na projíždějící turisty, dokud tam ještě proudí. Do Mestie, hlavního města tohoto regionu a hlavního turistického místa, je cesta relativně udržovaná, protože i v zimě sem proudí skialpinisté a lyžaři. Z té vede ještě více jak hodinová cesta do Ušguli, ale ta už se neudržuje a jakmile napadne sníh, je vesnice po celou zimu odříznutá od světa. Měli jsem štěstí, místy na silnici sice sníh už ležel, ale projet se to dalo bez problémů.  

Velmi dojemná byla krátká zastávka ve vesnici Jvari. U cesty jsme si všimli několika psů a štěňat a tak jsme je začali krmit. Po chvíli k nám přistoupila místní žena a začala se nám svěřovat, jak je jí místních psů líto, jak se je snaží krmit každý den, že nikoho jiného nezajímají. Dali jsme ji několik kilogramů krmiva a ona nám děkovala se slzami v očích.  

Dorazili jsme do úžasného a nádherného Ušguli. Vesnice, zapsaná na seznam UNESCO a ležící na úpatí nejvyšší hory Gruzie Šchary, se topila v zapadajícím slunci, proti kterému se rýsovali vysoké siluety středověkých strážních věží. Byli jsme obklopeni vysokými štíty hor a měli pocit, že se tady na staletí zastavil čas. A aby těch zázraků na naší cestě nebylo málo, hledaného pejska jsme našli asi 15 minut po našem příjezdu. Pobíhal po stejné cestě, po které jsme se vydali hledat náš guest house. Bez cavyků jsme ho popadli, vzali do auta a byli šťastní, že tahle náročná cesta nebyla zbytečná, a že tenhle drobnější pesan právě vyhrál v loterii života hlavní cenu. 

Našli jsme si ubytování, zalezli ke kamnům a konečně z nás spadlo všechno to napětí a námaha posledních dnů. Druhý den jsme si šli vesnici pořádně projít. A nebyla by to Gruzie, aby nás při té cestě nedoprovázel pěkný chumel psích tuláků. Horští psi jsou často obrovští a mají klidně 70 – 80 kg. Člověk má velký respekt, ale jsou to zlatíčka, která touží, tak jako všichni pouliční psíci, po pohlazení a zájmu.  

Byl čas vyrazit zpět do Zugdidi, pokud jsme chtěli vyjet z hor za světla a vyhnout se sněžení, které hlásila předpověď. Stalo se ale něco, co opět změnilo naše plány. Kousek od našeho ubytování, mezi opuštěnými věžemi jsme našli prázdnou polorozpadlou boudu. Zajímal nás její účel a k našemu překvapení jsme si všimli, že z pod ní se na nás dívají vylekané psí oči. Pejsek byl přivázaný na řetězu tak krátkém, že si do boudy nemohl zalézt a zároveň se nemohl vzdálit na více než metr od ní. To nejhorší jsme ale teprve měli zjistit…  

V krku měl obrovskou krvavou ránu vydřenou až do masa. Tu mu způsobil špagát, který se mu zařezával do krku a škrtil ho. Šílená ukázka toho, jakou bolest může člověk způsobit nevinné němé tváři. Jasné, nechutné týrání. Nemohli jsme tam toho chudáčka nechat. Mimo jiné tady už v tomto období padá teplota v noci k – 15°C. Přeházeli jsme věci v autě, abychom ho mohli dát do kufru, autem zajeli po zledovatělé nerovné cestě nejblíž jak to šlo a odvedli pozornost doprovázejících psů jinam. 

Jakmile jsme ho odvázali, začal zběsile pojídat sníh a lízat led, jak byl dehydrovaný. S největší opatrností jsme ho naložili a vyrazili. Pejsek, chudák, páchnul jako tchoř. Dlouhou dobu žil v podstatě ve svých výkalech a rána na krku evidentně hnila. A před námi pět hodin cesty. Naštěstí člověk je tvor neuvěřitelně adaptabilní, takže po pár desítkách minut už jsme přestali cokoliv cítit, dokud jsme neotevřeli okýnka, to se vzduch rozproudil a bylo opět zle. Po cestě jsme se domlouvali s Mariam ze Zero Strays co a jak. 

 Domluvili jsme se, že ho povezeme k pěstounce Larise, která je zdravotní sestrou, takže bude vědět co a jak a ráno ho vezme k veterináři. Bohužel bylo jasné, že po vyléčení bude muset psík na ulici, protože Zero zkrátka již nemá kapacity na to, aby se o něj dlouhodobě staralo u dočasných pěstounů. Už na cestě jsme tedy na našich sociálních sítích rozjeli akci na jeho záchranu. A víme, že se budeme opakovat, ale… 

Znovu se stal zázrak! Vaše reakce byly ohromující! Stovky zpráv podpory a účasti a mezi nimi nabídky na dočasky v Čechách, na místa v českých útulcích a nakonec i lidé, kteří mu nabízeli stálý domov. Tenhle chudáček tedy na ulici neskončí. Jakmile bude hotové veškeré papírování, vakcinace a prostě vše potřebné, poletí do České republiky a dostane milující rodinu, jakou si zaslouží. A opět se sluší poděkovat vám všem, kteří jste ukázali svá obrovská srdce a rozhodli se této psí duši pomoci, ať už novým domovem, nabídkou dočasky, sdílením našeho příběhu, nebo slovy účasti. To vše pomáhá. 

Zbytek cesty už proběhl výrazně klidněji. Na výletničení už nějak nezbyl čas ani energie (s výjimkou krátké zastávky u přírodních sirných bazénků). Měli jsme spoustu práce se zpracováním nafoceného a natočeného materiálu, se správou sociálních sítí a čekala nás ještě dvě domluvená setkání. Zakotvili jsme v Kutaisi a udělali si z něj takový základní tábor.  

První setkání jsme absolvovali ve Tskaltubu, městečku vzdáleném asi 20 minut, které je známé ze dvou důvodů. Je tu činný a využíváný lázeňský komplex, kam se lidé z Gruzie jezdí léčit se svými neduhy, a pak je tu asi nejslavnější urbex v Gruzii. Jde o několik impozantních budov slavných Stalinových lázní budovaných mezi 50. – 70. léty minulého století. Po rozpadu Sovětského svazu už ale nebyly peníze na opravy a údržbu, a budovy začaly valem chátrat do dnešní – brutálně romantické – podoby. V devadesátých letech se staly útočištěm pro uprchlíky z Abcházie, kteří zde mnohdy v tragicky nevyhovujících podmínkách žijí dodnes. 

Tady jsme se sešli s paní doktorkou Ivanou Bursíkovou, ředitelkou Českého centra ve Tbilisi a velkou expertkou na Gruzii. Vzala nás na procházku na krásná místa ve Tskaltubu a okolí, a přitom jsme si s ní povídali nejen o zdejší situaci ohledně pouličních zvířat, ale i obecně o Gruzii a Gruzínech. Paní Bursíková má o Gruzii ohromné znalosti a její postřehy jsou velmi trefné. Bavili jsme se také o možnosti propojení našeho projektu s českými veterináři, o možnostech osvěty apod. Byli jsme za toto setkání velmi vděční, protože bylo skutečně neocenitelně přínosné. 

Druhou návštěvu jsme uskutečnili už v Kutaisi, kdy jsme přijali pozvání Martina. Ten se nám ozval před několika týdny, protože z ulice zachránil umírající štěně nakažené parvovirem a chtěl znát možnosti, jak by si ho pak mohl převézt do Česka. Martin pracuje jako pilot a momentálně žije v Gruzii. Kvůli pejskovi se musel vystěhovat z původního nájmu a najít si nové bydlení, dražší a v horší lokalitě, kde by domácí zvíře nevadilo. Musí si najímat někoho, kdo se o pejska postará v dny, kdy je zrovna “v luftu”.   

Zkrátka jeho záchraně podřídil hodně, ale rozhodně nelituje. Bylo úžasné sledovat, jaké spojení si za krátký čas mezi sebou navázali. Martin je velký sympaťák a my měli radost nejen z toho, jak úžasně se zachoval, a že zachránil jeden nevinný zvířecí život, ale i proto, že očividně našel skvělého parťáka, který mu jeho lásku vrací stejnou měrou. Tohle jsou prostě příběhy, které nás utvrzují v tom, co děláme. Lidi jako Martin svými skutky pomáhají měnit svět.  

A pak už byl skutečně čas odjet domů. Byli jsme unavení, ve smradlavém oblečení, a i když nám bylo líto, že je tahle cesta u konce, tak nějak už jsme se asi všichni těšili domů. Odjížděli jsme ale s pocitem, že jsme snad něco malého dobrého vykonali. Že se snad povedlo pomoci tak, jak jsme si to naplánovali a jak to podle nás dává smysl. A bez vás by nic z toho nebylo možné. Díky za to.